Denisa Stránská je česká vědkyně, která se věnuje výzkumu a vývoji léčiv. Má titul Ph.D., což znamená nejvyšší vědecký akademický titul po řádném magisterském studiu.
Jejím posledním projektem je doplněk stravy LYNOVA, který má před sebou velkou budoucnost a o kterém se bude ještě hodně mluvit. Ve FRIENDS kontroluje složení produktů a můžeme o ní napsat, že je to náš přítel.
Má práce mne naučila, že nic není tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Zažila jsem tisíce pokusů, které nevyšly, a přesto jsem měla chuť jít dál a nevzdat to, dokud nevyzkouším všechny možnosti. Má práce mi dala víru, že i když dnes a zítra a další dny jsou na nebi mraky, jednou to slunce prostě vyjde.
Můj největší objev… asi by se ode mě čekalo něco vědeckého, když tolik let vyvíjím léky… ale mým největším objevem je mé poslání konat dobro, pracovat na záchraně lidských životů a dar, který mi pomáhá ho naplňovat. Zkratka se jednoho dne probudíte a víte, co máte dělat. Je to hodně osvobozující.
Již 5 let je můj největší relax náš kůň. Překonala jsem obrovský strach z koní, abych našla ten největší možný klid, toho nejúžasnějšího psychologa. Bytost, která mě naučila zpomalit, když kolem mě víří „hurikán“. Živého tvora, který pro mě znamená víc, než jsem si, kdy dokázala představit.
Moje nejoblíbenější místo doma je gauč v obýváku, kde si lehnu v naprostém tichu a nechávám plynout čas. Televizi často ani nepouštím. Bydlet vedle lesa má obrovskou výhodu, protože slyšet skrze otevřené dveře šumění stromů, dodává sílu.
Nejčastěji se v rámci dovolené vracím do Japonska. Je tolik kouzelné. Nemám ráda davy lidí, přeplněné pláže a vlastně vůbec nechci o dovolené slyšet češtinu. Japonsko mi dává obrovský pocit svobody a zároveň tolik vnitřního klidu. Lidé se i na ulicích smějí a byť neumí moc anglicky, vždy se člověk domluví, protože je tam TA ochota a vůle. Nejkrásnější je vstát v 5 ráno a procházet se liduprázdnými ulicemi starého Kyota. Všechny ty nádherné chrámy… člověk nepochopí, dokud sám nezažije.
Kniha, kterou jsem přečetla několikrát… Kniha mi musí něco dát a někam mě posunout.Existuje skutečně jen velmi málo výjimek. Naposledy to byl titul Proč spíme. Fascinovala mne na tolik, že jsem ji přečetla hned dvakrát. Většinou si vybírám knihy, které mají nějaký vědecký základ. Asi jsem holt vědecky blázen. Méně než 8 hodin spánku mi nedělá dobře. Je hezké sledovat, jak máme evolučně dané rozdělení na ranní a večerní typy tak, aby byl pokrytý co nejdelší časový úsek z 24hodinového denního cyklu. To bylo nezbytné pro přežití už před tisíci lety. Napadlo vás to někdy?
V rámci užívání doplňků stravy neužívám nic dlouhodobě. Po lécích sahám extrémně málo. Pouze v zimních měsících nasazuji vitamín D a C, když na mne něco leze. Od doby, kde jsem se připojila k vědeckému týmu pracujícím na lysofosfolipidech, jsou mým životním pomocníkem. Jsem přesvědčena, že jejich největší čas slávy přijde velmi brzy, protože vývoj trvá již desítky let. V rámci výzkumu jsem vytvořila doplněk stravy jménem LYNOVA, který kombinuje právě lysofosfolipidy s vitamínem D a ten užívám 2x ročně jako kůru. Jsem vědecky přesvědčena o jeho účincích nejen na sobě, ale i řadě jiných konzumentů.
Nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostala, byl malý vánoční stromek, na které bylo pověšeno 100 kartiček. Na každé z nich jeden důvod, proč mě přítel miluje. To jsem dojetím skoro nedýchala. A ten, který jsem dala? Myslím, že když jsem rodiče vzala do jejich vytoužených míst, jakou jsou například Maledivy. Oni se vždy hrozně vzpouzí, že je to drahé a je to daleko a já jim říkám, že nejcennější je přeci čas strávený společně a vzpomínky, které nám zahřejí srdce.
Poslední věc, kterou jsem si koupila a udělala mi radost je krásné červené sako. Miluji červenou barvu. Saka nosím ke kalhotám, protože jestli se v něčem skutečně necítím dobře, tak jsou to šaty a sukně. Mám pocit, že mě svazují a já potřebuji mít volnou mysl.
Nejoblíbenější skladbou je… těžké vybrat jednu skladbu, protože výběr se u mě liší dle nálady, někdy je to Air od J. S. Bacha, jindy písnička od Adama Ďurici a ze zahraničních například Halelujjah. To je skladba s úžasným nábojem.
Posledních pár let mám vždy v ledničce mrkev :-))) samozřejmě kvůli koníkovi. Já to mám s jídlem komplikované, takže vlastně není nic, co bych vždy měla v lednici. Kdyby otázka byla, co mám vždy ve spíži, pak rozhodne černou čokoládu. Tu neskutečně miluju a jak poznávám svět, snažím se poznávat i čokoládu a zatím, moje jednička je čokoláda z Brna :-)
Kdybych si mohla vybrat, kde bych mohla žít… Tu otázku si pokládám už několik let, protože se často v České republice necítím dobře. Při první návštěvě Tibetu jsem cítila, že jsem se vrátila domů. Teď už to ale vnímám jinak. Místo, kde bych chtěla žít je tam, kde se cítím svobodná, tvůrčí, nesvázaná společenskými pravidly. Tam, kde můžu žít své já. Kde to je, zatím nevím, ale ono to ke mně přijde ve správný čas.
Jaké vlastnosti nesnáším… Dříve by ze mě vypadlo závist, pokrytectví, lži a když si někdo myslí, že je něco víc než druhý. Tyto vlastnosti u lidí mi ukazují, jaká přesně nechci být a doufám, že nejsem. Dnes se snažím neprobouzet ani ten pocit, že něco nebo někoho nesnáším. Je to příliš negativní a já stále věřím, že negativní k sobě přitahuje opět to negativní.
Nejvíce si cením upřímnosti. Jsem mnohdy upřímná až moc. Ve svých letech už to ale nezměním a ani nechci. Vážně věřím, že i to méně populární je dobré říkat, protože nikdo není dokonalý. A možná moje otevřenost pomůže nastavit správné zrcadlo a daný člověk se posune dal.
Člověk, kterého si vážím je Stephen Hawking. Někdo s tak obrovskou sílou a rozhodností, že prostě porazí slova lékařů. Naprosto mě fascinuje a ukazuje mi, co vše lidská mysl dokáže zvládnout a překonat.
V životě mě nejvíce ovlivnil můj vážně veliký nádor v prsu, jednoznačně nejhorší zážitek života. Šla jsem na operaci, nevěděla, zda se probudím, případně v jakém stavu, zda bez prsu nebo s ním. Po zákroku přijde to nejhorší, čekání na výsledky…. Tato zkušenost vedla ke změně velké části mé podstaty. Všichni kolem mě by určitě potvrdili, že se ze mě stal jiný člověk.
Nejlépe utracené peníze jsou za zážitky s rodinou a přáteli. To je totiž to, co člověku dává sílu překonávat těžkosti života. Když jsem ležela v nemocnici, byly to právě vzpomínky, které mi dokázaly vykouzlit úsměv, nikoliv to, kde jsem si co koupila.
Na kůži bych si nikdy nenanesla produkt, který obsahuje nanočástice, a to se nanotechnologiím věnuji více než 20 let. U kosmetiky sleduji složení. Některé přísady nejsou pro mě strašákem jako pro jiné, kteří se bojí chemie, protože chemie je všude kolem nás. Ale obzvlášť u opalovacích přípravků si dávám na výběru záležet.
Pravidelně se vzdělávám čtením vědeckých publikací a odborných knih. Bez toho výzkum jinak nejde. Mám velmi zvláštně nastavenou paměť. Můžu vidět krásný historický film a řeknu si, to si chci zapamatovat, ale za 14 dní mám zcela prázdno. Když ale přečtu vědeckou publikaci, pamatuji si ji navždy. Můj mozek si tak evidentně chce uchovávat jen to, co mě posune dál.
Život mě naučil být pokorná a vděčná za každý den, kdy se ráno probudím a vstanu zdravá z postele. Radovat se z maličkosti a odpouštět lidem jejich hloupost, když si neváží toho, co mají. Některé zkušenosti jsou zkrátka nepřenositelné a dochází nám, když je nám sáhnuto na ten nejcennější dar, co máme, a to je život. Máma by mi zase řekla, že jsem filozof, ale já tu zkušenost už mám a je zatraceně bolestivá.
Mám ráda vůni květin, ačkoliv nejsem jejich šťastným příjemcem. Raději ať rostou volně v přírodě, než jsou u mě 2 dny v obýváku. Vůně květin ve mne evokuje život, radost ve své jedinečné kráse.
Můj pracovní stůl obsahuje hromadu papíru od experimentů a hodně výpočtů. Čas od času si trochu poklidím, ale “sterilní” prostředí nepodporuje moji tvořivost.
Aplikace, které mi usnadňují život nebo které mě baví… Vlastně nevím, protože je moc nepoužívám. Z vědeckého světa jsou to určitě ty, které člověku pomáhají psát publikace a poradí reference. Z osobního života určitě svým způsobem ChatGPT, jen je potřeba výsledky skutečně ověřovat. Často se s ním totiž hádám o relevantnost jeho vygenerovaných dat :-)
Jednoznačně a bez váhání jsem nejvíce pyšná na mou úžasnou dceru. Je velmi citlivá a křehká, a přitom nesmírně silná a dokáže cokoliv, co si přeje. Jde svou cestou a neuhne z ní, i když je někdy bolestivá. Může mít na duši velké šrámy, a přesto jak Fénix vstane z popela, a jde pomáhat, kde je potřeba. Ve svých 16 letech je natolik vyspělá, že mne dokáže podržet nad vodou, když na mne padne splín. A i o tom je život.
