Blanku jsem poznala na DAMU, kde studovala o rok níž. Máme spolu něco podobného, co na první pohled není vidět, a přesto to tam je. Už na škole si nás pletli a pletl si nás i filmový štáb, přestože jsme každá měla jinou roli.
Blanka je výjimečná svou pokorou a tím, že toho hodně umí, ale neumí o tom mluvit. Tzn., že s lehkostí jí vlastní se dozvíte „věci“, které si myslíte, že nikdy neslyšela nebo nezažila a ona už to všechno zná a ví dávno před vámi. Blanka byla ředitelkou Dejvického divadla a ze svého rozhodnutí tohle prestižní místo opustila, protože vážně onemocněla. Blanka by mohla být i zpěvačka, kdyby chtěla. Vlastně by mohla dělat cokoliv uměleckého, ale ona se rozhodla dělat věci, které jsou pro ní FLOW. Je velmi výjimečná tím, že neprahne po slávě, úspěchu a šťastnou ji dělají jiné věci. Proto je tím opravdovým zrcadlem pro FRIENDS.
Blanka je pro mě synonymem opravdového přátelství. Blanka je moje mladší já a nadosmrti bude! AMEN!
Ředitelování Dejvického divadla byla víc než jen profesní zkušenost. Tušila jsem komplikace, ale kdybych tehdy jen zčásti věděla, do čeho se reálně pouštím, nikdy bych na to nekývla. A přece nebo právě proto tuto zkušenost vnímám jako jednu z nejdůležitějších ve svém životě. V tom nejlepším slova smyslu. Je fakt, že v mezních situacích se toho člověk o sobě dozví nejvíc a pro mě ředitelování divadla v naprosto bezprecedentních covidových časech takovou mezní situací bylo.
V průběhu této životní kapitoly jsem se naučila ze všeho nejvíc sama o sobě. A vlastně mám pocit, že životu o nic jiného nejde. Že nám prostřednictvím nejrůznějších situací a vztahů ukazuje přesně to, co potřebujeme nějak uchopit, pochopit, narovnat nebo přetavit. Jen se to leckdy děje tak trochu jinak, než jsme si plánovali.
Dnes mám daleko větší kontakt se sebou. Vím, že moje dřívější hranice byly skoro propustné, teď jsou pevnější, zdravější. Celkově jsem si víc vědomá toho, kdo jsem. Často jsem se orientovala podle potřeb ostatních. Teď už daleko přirozeněji vnímám rozdíl mezi tím, co je opravdu moje, a tím, co přebírám od druhých. Mezi tím, kdy jednám v souladu sama se sebou, a kdy jdu takzvaně „na ruku“ okolí.
Vím, že nemusím dokazovat svou hodnotu výkonem nebo pozicí. Moje hodnota je jinde, hlubší a klidnější. Vím, že dlouhodobě nemůžu fungovat v režimu výkonu, tlaku a neustálého „musím“. A vím, že když jdu proti tomu, něco ve mně se začne zavírat a já poměrně rychle narazím. Vždycky jsem ke všemu přistupovala s takovou až hlubokou vážností a zodpovědností, 100 % bylo málo. Teď vnímám daleko větší lehkost.
Vážná nemoc, to byl milník číslo dvě, který volně navázal na moji ředitelskou zkušenost. A změnila mě, díky bohu! Potřebovala jsem si naplno uvědomit, že fatálně uhybám ze svých potřeb, jdu naproti něčemu nebo někomu, na úkor sebe. Vzpomínám si na jednu rodinnou konstelaci, kde jsem se „dívala“ na svou základní potřebu ve vztazích a celé to bylo o tom „jak ti můžu pomoct nebo jak ti můžu přispět?“, já jako Blanka jsem tam vůbec nefigurovala. Tahle potřeba všechno přebila. Myslím, že přesně o tom je jedno z přikázání lásky: „Miluj bližního svého jako sebe sama.“ Ne víc, ne míň. Jako sebe sama. Nemoc mě změnila především v tomhle. Ve svých tehdejších 43 letech jsem se přestala přehlížet a začala se mít ráda. Zní to jako klišé, ale pro mě to bylo úplně konkrétní a dost zásadní.
Od nemoci si určitě mnohem víc vážím úplně běžných věcí. Třeba když se večer natáhnu v posteli, jsem šťastná, že ležím na pohodlné matraci, že mě přikrývá příjemná deka, že je ticho, že se mi volně dýchá, že mě nic nebolí.
Začala jsem daleko víc řešit to, co je teď a ne „co by bylo, kdyby bylo“ nebo „co bude, když…“. Asi i díky tomu se víc usmívám. Když mám nějaký emoční propad (a jasně, mívám je), už do něj nepadám do nekonečných hloubek. Spíš se ho jen dotknu, chvíli ho pozoruju a nechám ho projít. Bez potřeby to hned řešit nebo hodnotit.
Už se nehroutím z hodnocení druhých. Neberu si všechno osobně. Nepohoršuju se, když se někomu nelíbí, co dělám nebo říkám. Už nemám potřebu se obhajovat nebo něco vysvětlovat. To je velká úleva a klid.
Můj úpně obyčejný den je, když nic nemusím…. tak dlouho spím. Za svou ředitelskou éru jsem nabrala takový spánkový deficit, že mám vystaráno asi až do konce života. Mám strašně ráda rána, kdy nemusím nikam spěchat. Miluju snídaně, klidně až do času oběda. A pak cokoli, s čím v tu chvíli „ladím“. Může to být procházka, běhání, anebo jen to, že sedím venku a dívám se na život kolem sebe. Někdy ráda cíleně prokrastinuju. Užívám si pak přesně to, že nic nemusím a dopřávám si úplně pasivního odpočinku.
Snažím se rozlišovat, mezi slovy „musím nebo měla bych“. Když přijde „měla bych“, ptám se sama sebe: A proč vlastně? Když zjistím, že to smysl má, udělám to. Když ne, nechám to být. A svět se nezboří.
Poznám, že jsem na „správné cestě“… Možná ani nejde o to, jestli je cesta správná nebo špatná. Spíš o to, jestli jdu sama se sebou, nebo proti sobě. A to poznám podle toho, jak se cítím. Jestli v tom mám vnitřní klid nebo ne. Jakmile se začnu svírat, tlačit na sebe a ztrácet se v tom, co bych měla, většinou vím, že jsem se od sebe odpojila. A to je pro mě dneska ten nejpřesnější signál.
Inspiraci nacházím hodně v přírodě. Baví mě pozorovat, jak si jde tak nějak sama, bez regulací, bez návodů, nikdo jí neříká, co a jak má dělat a ona to dělá dokonale. Pak mě baví si připomenout, že my to v sobě máme ve své podstatě podobně, že jsme toho součástí, jen ta naše hlava zabedněná nás od toho odvádí.
Přátelství poznám podle toho, jak se vedle daného člověka cítím. Když můžu být sama za sebe, nemusím nic hrát nebo předstírat, můžu se svěřit bez obav a bez pocitu, že budu hodnocená. Přátelství je pro mě o důvěře, laskavosti a vzájemné podpoře, ale ne v módu nějakého podmínečného „já tobě a ty mně“. A zároveň o tom, že každý stojí pevně sám za sebe, bez vzájemné závislosti nebo pocitu povinnosti.
Ve vztazích už dnes netoleruju nepravdu. A ani její „jemnější“ nebo vědomé varianty. Ve vztazích je pro mě zásadní upřímnost. Ne dokonalost, ale pravdivost a autenticita. Bez toho mi to nedává smysl.
Svému mladšímu já bych poradila… Až se věci nebudou dít podle tvých představ, až to bude těžké, nevzdávej to. I to tě vede přesně tam, kde máš být.
Někdy v sedmnácti jsem poprvé pocítila, že můj hlas je moje silná stránka. Táta mého tehdejšího přítele se po jednom večeru, kdy si trochu „rozšířil vědomí“ (mluvím o trávě), necítil vůbec dobře a měl strach, že umírá. Vzala jsem ho tenkrát za ruku a jen na něj mluvila. Snažila jsem se udržet klid. Druhý den mi řekl, že jsem mu zachránila život. Že to byl můj hlas, který ho zklidnil a přivedl zpátky.
Namlouvat reklamy jsem začala někdy během studia na DAMU a nesmírně mě to baví. Vtěstnat do pár vteřin nějakou emoci nebo energii tak, aby byla nosná a autentická. Baví mě si s tím hrát. Nejvíc se mi líbila reklama pro jednu energetickou společnost, která byla v takovém klidném a neuspěchaném tempu (což nebývá časté), s příjemnou atmosférou a navíc s claimem, který se mnou víc než ladil: „Budoucnost podle vašich přání“.
V koupelně mám především produkty z FRIENDS, protože jsem jedna z prvních, kdo je testuje. Preferuji kvalitu nad kvantitou. Co si oblíbím, k tomu se vracím. Noční krém od NINE TAILS je moje MUST HAVE. Doplňky stravy neužívám pravidelně, v zimě ale suplementuji vitamín D.
Obecně tíhnu k přírodním odstínům i materiálům. Mám je doma a mám i takové oblečení. Můj šatník je bílá, šedá, krémová, pastelové barvy, černé už mám míň. Stylem jsou mi bližší tenisky než podpatky.
Ráda se vracím ke knize Nová země od Eckharta Tolle. Pokaždé, když ji čtu, mě nějak vnitřně zklidní a víc propojí se sebou. Jednoznačným klenotem české kinematografie jsou pro mě Světáci. Ty miluju vždycky a v jakémkoli množství. V hudbě nemám preference. Spíš se nechávám vést podle toho, na co mám zrovna chuť a s čím v tu chvíli ladím.
Místo, které pro mě hodně znamená, je naše chata a hlavně zahrada kolem ní. Pobyt zde mě vždycky (fakt vždycky) postaví na nohy. Tady jsem seděla na schodech a vybrečela se, když jsem byla nešťastně zamilovaná, když jsem zjistila, že jsem nemocná, tady jsem si jako malá hrála s imaginárníma loupežníkama (to byli moji neviditelní kamarádi). Tady jsem zažívala první trápení i radosti. Prolíná se celým mým životem, od dětství až doteď. Uchovává vzpomínky na ty, kteří tu už nejsou. Tady se nejvíc cítím doma.
Nikdy bych se nepřestěhovala bez mojí milované myrty. Původně malá větvička, kterou jsem ve svých osmnácti dostala na nějaké svatbě na klopu, dala jí do vody, ona zakořenila… Dnes je z ní nádherný keř, který se mnou sdílí všechny adresy a obýváky.
Nejvíce se směju v momentech, které nejsou plánované. Jsou naopak nečekané, spontánní a v tu chvíli třeba ne úplně chtěné. Asi i proto mě jako žánr moc nebaví stand-up comedy. Cimrmani mě na druhou stranu rozesmějou vždycky.
Když jsem ve stresu, přijdou na mě chmury, necítím se dobře. „Nohama na zem“ mě spolehlivě vrátí.. když se zaměřím na svoje smysly. Začnu se rozhlížet kolem sebe a pojmenovávat věci, co vidím, co slyším, co cítím, sáhnu si na něco, co je po ruce a ohmatávám to. To mě spolehlivě vrátí zpátky do přítomnosti a do těla, dojde mi, že jsem tady a ne někde v hlavě. A fakt to funguje.
Naposledy mě mile překvapilo…. Překvapila jsem sama sebe! Začala jsem se učit francouzsky. Vždycky jsem o tom jen přemýšlela a teď se konečně (!!!) rozhoupala něco pro to udělat. Zároveň si pěkně ohmatávám, jak šedá kůra mozková dostává zabrat.
Někdy hřeším… Jasně, že někdy hřeším a hřeším ráda, jinak by to byla nuda. Dobrým vínem počínaje a příjemným nicneděláním konče. Ale jsou to fakt hříchy?
Nejlépe utracených posledních 500 Kč v peněžence… To záleží na situaci. Na dovolené bych posledních 500 kč dala za láhev vína a místní dobroty někde na pláži. Doma třeba za hezkou květinu na terasu.
Obecně pro mě vzory nikdy nebyly moc nosným pilířem. Mám pocit, jakobych se jejich uctíváním na určité úrovni vzdávala sama sebe. Ale určitě je spoustu lidí, kteří mě inspirovali nebo inspirují. Nechce se mi nikoho konrétního jmenovat, ale v obecné rovině jde o lidi, kteří bez nějaké velké okázalosti projevují svou přirozenou hloubku a vnitřní, integrovaný klid.
Poslední věc, kterou jsem si koupila a udělala mi velkou radost byl písemný rozbor Human designu. Bylo pro mě úlevné zjistit, že věci, za které jsem se vždycky tak trochu plísnila, jsou mojí přirozeností a vlastně úplně v pořádku. Naopak, že můžou být mým darem, pokud o nich vím a vím, jak s nimi zacházet.
